Zemřel Sir Roger Scruton (1944–2020)

13. 1. 2020 Petr Osolsobě


Roger Scruton. <span>Foto Daily Nous</span>

Čemu věřím a proč

Text přednášky proslovené na jaře 2004 v aule Filozofické fakulty MU v Brně.

Brno má pro mne zcela zvláštní význam. Tady to bylo, kde jsem našel některá z nejbližších a nejdůležitějších přátelství svého života. Tady to bylo, kde jsem našel ty nejspolehlivější oponenty komunismu v dobách, kdy jsem se rozhodl proti komunismu bojovat. Tady to bylo, kde jsem byl zatčen, bude tomu už dvacet let, tady to bylo, odkud jsem byl oficiálně vyhoštěn jako nepřítel socialismu a státu. Tady to bylo, kde jsem později s přáteli a kolegy spojil síly, abychom zahájili legalizovanou činnost Vzdělávací nadace Jana Husa. Tady to bylo, kam jsem v roce 1998 přijížděl, abych převzal doktorát honoris causa od univerzity, která, když po svém založení poprvé udělovala tento titul, udělila jej Leoši Janáčkovi, mému hrdinovi. A dnes jsem v Brně zas, abych spolu se starými přáteli oslavil své šedesáté narozeniny.  Snad vás proto nepřekvapím, bude-li tato přednáška jakýmsi díkuvzdáním za všechnu přízeň a pomoc, jíž se mi dostalo v tomto městě a jeho prostřednictvím.

Pokud dnes studenti ztrácejí zájem o filozofii a duchovní vědy, je tomu tak zčásti proto, že tolik jejich učitelů zjevně ani nezajímá, čemu sami vyučují. Většinu vysokoškolských přednášek z humanitních věd představují různé komentáře k názorům jiných, anebo poznámky pod čarou k dávno zašlým sporům. Snad proto bude nejlépe, když jako poděkování podám krátkou zprávu o tom, čemu věřím a proč.

Narodil jsem se do nižší střední třídy. Můj otec byl učitelem na základní škole. Neměl potřebnou kvalifikaci pro postup ve svém povolání. Choval drahé vzpomínky na své dětství, které strávil v dělnickém prostředí, -  na léta, která jako dítě nenáviděl, - a byl vášnivým přívržencem Labour Party a odborového hnutí. Opovrhoval obchodníky, kapitalisty, aristokraty a každým, kdo měl peníze. Zavrhoval monarchii, britské impérium i anglikánskou církev, a měl za to, že naše vlast je ve skutečnosti řízena spiknutím jakýchsi hejsků. Řečeno výrazem, který byl tehdy v módě, byl roundhead  [„kulatolebí“ čili plebejci] a bojoval v pomyslném boji proti „kavalírům“ [tj. roajalistům a aristokratům. Oba výrazy odkazují ke dvěma znesvářeným stranám anglické občanské války – roundheads vs. chevaliers. ]

Přestože otec zavrhoval anglický establishment, nezavrhl Anglii. Právě naopak: sám byl vášnivý Angličan, který věřil, že jeho vlast trvá jako duchovní jistota v hávu staré autority. Věřil, že Anglie byla zrazována  těmi, kdo jí vládli. Ale že Anglie tu bude navždy jako klidná, avšak odhodlaná síla, která se nemůže dočkat, až se vtělí do živých lidí. Otec miloval anglickou krajinu, anglické počasí, anglický temperament, anglický odpor k poklonkování před cizími mocnostmi a panovačnou vrchností. Obdivoval každého z obyčejných lidí, kdo pozvedl hlas, aby řekl své NE  úředním výnosům. Od selských vzpour až po odborová hnutí, Angličan, jak věřil,  učinil své NE článkem národní filozofie, která byla také jeho filozofií.

Od nejútlejšího věku jsem se proto poohlížel po věcech, kterým bych mohl říkat své ANO. Teprve nedávno jsem si uvědomil, že celá má filozofie je jistým druhem přitakání. Ovšem říkat ANO není vůbec snadné. Všechny tradice, instituce a společnosti jsou nedokonalé, a ten, kdo jim říká své NE, snadno najde vážnou chybu, kterou ospravedlní své znechucení. Ten, kdo říká ANO, na sebe bere důkazní břemeno. To on musí dokazovat, že zjevné chyby jsou vyváženy nenápadnými ctnostmi.  To on je přinucen vyjevovat spletité  souvislosti zvoleného řešení, aby dokazoval, že opravdu vede k dobrému. Pokusí-li se vyslovit uznání, je každou chvíli zadržován protesty, a když nakonec upustí od přesvědčování, není to proto, že by svou věc dokázal, ale protože únavou už nemůže dál. Existuje však něco, co kardinál Newman nazýval před půl druhým stoletím „gramatikou“ souhlasu. Půjdeš–li krajinou plnou strží  tiše a obezřele a budeš-li bedlivě dbát na každý krok, můžeš postoupit až tam, kde se souhlas stává možným.

První, ještě matné tušení těchto věcí jsem získal čtením poezie, přesněji Čtyř kvartet  T. S. Eliota. Báseň napsaná Američanem, který prožil druhou světovou válku v Anglii, mi předestřela zcela opačný pohled na Anglii, nežli byl ten, který mi vtloukal do hlavy můj otec. V luminózních verších, které změnily celý jazyk, vyvolává Eliot obraz takové Anglie, kterou můj otec odmítal. Venkovské usedlosti, anglikánský smysl pro kompromis, monarchie, patřičné  uspořádání posvátných věcí – to vše tu bylo rozebráno a znovu složeno k modernímu užití. Eliotovi stejně jako mému otci byla Anglie nesmrtelným duchem, který prahne po reinkarnaci, aby se tak stal živou skutečností. Reinkarnoval se však právě do toho všeho, čemu můj otec říkal své NE.

Eliotovo obezřetné ANO anglickému dědictví bylo vysloveno zcela moderním, vskutku modernistickým idiomem. Romantismus nikdy Eliota nepřivábil a nevábil ani mne.

I když jsem čítal klasiky, literatura pro mne začínala až Baudelairem a Flaubertem a za největší její mistry považoval jsem Francouze. Miloval jsem Bartóka a Stravinského více než kteréhokoli jiného hudebního skladatele,  a zašlé interiéry z pláten Bonnardových a Vuillardových byly mi ideálem malířství. Eliot patřil období avantgardy. Neprodával romantické sny v disneyovském balení. Přetvářel jazyk takovým způsobem, že minulost mohla dobře posloužit přítomnosti. Tím, že obnovoval staré, ukázal, jak říkat své ANO starým věcem. Myslím, že právě o to jsem se vždy pokoušel ve své filozofii.

Akademická filozofie mne nepřitahovala jako odpověď na poslední otázky, nýbrž jako jistý druh kulturní kritiky. Takový přístup by vám snad měl být blízký, vždyť se pěstoval právě tady, ve Střední Evropě doby moderní. Edmund Husserl, který psal německy, avšak který byl rodem Moravan, byl přesvědčen, že filozofie musí interpretovat kulturu. Uvedl do filozofie myšlenku Lebensweltu, to je „přirozeného světa“, a učinil z ní základní filozofický pojem. Přirozený svět je reflexí věcí tak, jak jsou. Je však zároveň utvářen lidskou kulturou. Proto také Husserlovi žáci, Heidegger a Patočka, kteří rozvíjeli myšlenku „přirozeného světa“, každý nově a každý ryze osobním směrem, viděli ve filozofii nástroj kritiky. Filozofie se podle těchto myslitelů nezabývá prvními příčinami ani posledními důvody. Zkoumá místo člověka ve schématu věcí. Jejím cílem je zavést nás zpět do našeho domova. Tímto domovem není svět chápaný jako abstraktní a metafyzická entita. Je to svět proměněný a přetvořený kulturou.

V Anglii shlíží na tento přístup  akademická filozofie s nedůvěrou. Její metoda je striktně logická. Úzkostlivě se střeží každého vzrušení. Na kulturu pohlíží jako na diverzi a není si jistá tím, zda poezie je něco hodnotnějšího nežli fotbal, anebo Wagner něčím význačnějším nežli Oasis. Viděl jsem svůj úkol v tom, že budu užívat analytické metody, abych oživil kulturní kritiku.  Chtěl jsem aplikovat anglickou metodu na středoevropskou látku: ačkoli tehdy jsem ještě ani nevěděl, že byla středoevropská. Upřímně řečeno, tehdy jsem se ještě ani nedoslechl o existenci Střední Evropy, tím méně o existenci Střední Evropy jako duchovní a kulturní myšlenky.

Chtěl jsem také rozpracovat onu vizi, kterou jsem vnímal u Eliota. To mne vedlo podivným směrem. Začal jsem se ohlížet po tom, co z onoho dědictví předků bych mohl stvrdit svým souhlasem a přijmout do svého osobního vlastnictví i do představy společného dobra. Částí tohoto dědictví byla i kultura. Snažil jsem se osvojit si národní kulturu, která utvářela anglické právo i jazyk, společnost i krajinu. Snažil jsem se osvojit si také vysokou evropskou kulturu. A Eliot na mne působil svým vlivem v obou těchto směrech. V jeho básních a esejích nacházíme odkazy k celému světu evropské literatury. Eliot vnuká čtenáři myšlenku, že všechny věky a všechna místa mohou vždy znovu ožívat slovem poezie.

Jak ve škole, tak na univerzitě v Cambridgi  jsem měl štěstí na dobré učitele. Až na výjimky to byli lidé velmi vzdělaní, plni zájmu o každou myšlenku a tolerantní k nesouhlasu. Do literární kritiky mne uvedl F. R. Leavis, který byl něco na způsob Eliotova učedníka a který věnoval život tomu, aby znovu nastolil to, čemu říkal „velká tradice“ anglické literatury.  Zdá se mi, že Leavisovým blízkým protějškem v českých zemích by byl F. X. Šalda. Podobně jako Šalda, i Leavis chtěl být učitelem národa. Chtěl obnažit mravní srdce Anglie přísným rozlišováním toho, co je v anglické kultuře pravdivé a co falešné. Neúchylnost jeho úsudku a jeho zaostřená vnímavost na mne učinily hluboký dojem. Když čtete Leavise, nemáte ani stín pochybnosti, že kultura obecně a literatura zvláště jsou záležitosti nanejvýš vážné. Ani stín pochybnosti, že osud vysoké kultury je vnitřně svázán s osudem národa.  Nicméně, podobně jako můj otec, i Leavis byl – anebo alespoň myslel si, že je – člověkem levicovým. Byl prostovlasým puritánem, který jako by stál vprostřed tržiště a pranýřoval zkaženost staré vládnoucí třídy. Jeho útoky proti literatuře pozdního romantismu se odehrávaly ve jménu lidu. A v oficiální vysoké kultuře Bloomsbury – londýnské čtvrti proslavené Virginií Woolfovou, E. M. Forsterem, Bertrandem Russellem a Lyttonem Stracheym – viděl Leavis zradu morálního ideálu. Jako by říkal NE právě tak, jako říkal své NE můj otec. Avšak Leavis přitom neznatelně rovněž říkal ANO, a snad si to ani neuvědomoval. Za jeho slovy bylo slyšet přitakání té národní kultuře, kterou nenaruší žádné výtky ani půtky, které jej tak myšlenkově zaměstnávaly. A tak nevědomky, zatímco jsem absorboval Leavisovo poselství, učil jsem se nejen tomu, jak odvrhovat, ale – mnohem hlouběji – jak přijímat. Tohle byl jeho skutečný odkaz.  Odkaz, který jsem si hodlal osvojit.

V Cambridgi jsem studoval analytickou filozofii a zažíval jsem okouzlení, nejdříve Wittgensteinem, později Kantem. Wittgenstein pohlížel na kulturu s touž přísností jako Leavis, a měl stejnou vizi o důležitosti vysoké kultury. Ale jeho myšlení směřovalo docela jiným směrem. Wittgenstein zametl se všemi pretencemi filozofie, avšak  zároveň jí vrátit ztracená dominia, která kdysi přepustila vládě common sensu. Wittgenstein byl rovněž pronikavým kritikem fenomenologie. Jeho argument o nemožnosti jakéhokoli ryze privátního jazyka na mne silně zapůsobil. Zničil starý karteziánský obraz já. A naopak prokázal platnost sítě přirozených lidských vztahů. Wittgenstein jako by říkal, že není žádné alternativy ke každodennosti a nic pravdivějšího než jednoduchost. Věci můžeš měnit, můžeš je zlepšovat anebo je i kritizovat. Ale pojmy, kterých pro svůj cíl užíváš, jsou tak jako tak odvozeny z některé formy života, která je společná, neměnná a každodenní. Útok proti takové formě života ohrožuje samotný význam toho, co říkáš nebo děláš. Tehdy jsem v tom ještě neviděl konzervativní myšlenku.  Avšak v tomto světle se mi později konzervatismus jevil ještě naléhavější.

Kantův argument z Kritiky čistého rozumu míří stejným směrem jako Wittgenstein. Kant byl rovněž nesmlouvavým kritikem karteziánského pohledu na lidské já.  Také Kant potvrzuje každodenní zkušenost, když odůvodňuje své kategorie rozvažování. A Kant také obhajuje  vizi založenou na  sensus communis  proti divokým filozofickým spekulacím. Avšak Kant přidal něco, co u Wittgensteina není: totiž poznání, že rozum usiluje dostat se za to, co je každodenní, a že tudíž musí být vždy znovu odkázán směrem ke svým kořenům. Podle Kanta se stáváme sami sebou prostřednictvím  společnosti, ale ne jakékoli společnosti, nýbrž prostřednictvím společnosti založené a řízené morálním zákonem. Kantův kategorický imperativ nebude asi posledním slovem ve věcech morálky. Avšak je prvním slovem a nejlepším pokusem, jak dát smysl morálnímu úsudku jako zvláštnímu úkonu našeho rozvažování.

Ve svém obraze lidského bytí ponechává Kant místo pro estetický soud. Rozum nás zavazuje k morálnímu zákonu. Zavazuje nás však rovněž k tomu, abychom užívali svého vkusu. Kritické hodnocení krásna je nevyhnutelným úkonem rozumné bytosti a člověk, který krásno nehodnotí, je jen polovičním člověkem. Kant mne inspiroval, abych se obrátil ke studiu estetiky. Chtěl jsem prověřit jeho vizi estetického soudu jako podstatné části lidské přirozenosti. Poháněla mne i touha, - touha, kterou Kant sdílel, ačkoli z jiných důvodů - dokázat, že existují opravdové důvody pro to, abychom v oblasti umění rozlišovali dobré od zlého a krásné od ošklivého.

Když jsem opouštěl Cambridge, měl jsem množství estetických a filozofických názorů, ale žádnou politickou ideologii. To se však mělo brzy změnit. Psal se totiž rok 1965. Křehká vize kulturního odkazu, který má větší hodnotu než dílo jednoho života, vize ke které jsem tehdy dospěl, měla být brzy zpochybněna. Bylo to ve Francii během událostí, které předznamenaly rok 1968. Ohromilo mne, když jsem viděl, že moji současníci vzhlíží k Marxovi, Leninovi a Mao Ce-tungovi jako ke svým autoritám, a to nejen v politice, ale ve všech oblastech lidského myšlení a jednání, včetně umění, literatury a hudby.  Ohromilo mne, když jsem viděl, že francouzská kultura, kterou jsem tak obdivoval – Baudelaire a Flaubert stejně jako Victor Hugo a Saint Saëns – , byla odmrštěna jako „buržoazní“.  Mladí Francouzi se cítili svou vlastní kulturou utlačováni a rozhodli se ji rozbít.  Avšak v knihách, kterými se inspirovali, u Foucaulta, Althussera ani u Sartra, se mi nepodařilo najít žádnou alternativní vizi. Byli to autoři, kteří neměli co doporučit, vyjma něco na způsob post-kulturní prázdnoty. A kvanta nesmyslů, která napsali v rolích advokátů nesmyslnosti, mne znechutila.

Tak tehdy začalo mé politické probuzení. Uvědomil jsem si, že to, co jsem chtěl potvrdit, druzí hodlali zavrhnout – a ne pouze zavrhnout, nýbrž i zničit. Většina lidí z mé generace pamatuje na rok osmašedesátý jako na dobu osvobození, plnou nadějí a vzrušení. Já na něj pamatuji jako na rok útlaku, rok kypící nihilismem, zlostí a sobectvím. A protože studentští radikálové nenáviděli De Gaulla, rozhodl jsem se jej milovat. A protože pohrdali vším buržoazním, rozhodl jsem se být sám buržoazním. Bylo to pro mne těžké, protože jsem náturou spíše bohém. Avšak když jsem se vrátil do Cambridge, abych studoval už jako absolvent, začal jsem kultivovat buržoazní hodnoty a buržoazní způsob života. Dokonce jsem, i když ne dlouho, nosil límeček a vázanku.

Někdy v roce 1971, když jsem přešel z Cambridge na místo stálého lektora na Birkbeck College, přestal jsem být buržoazní a stal jsem se intelektuálním konzervativcem. Pokud jsem mohl zjistit, tehdy byl na Birkbeck College jen jeden konzervativec, a tím byla Nunzia – Maria Annunziata – neapolská paní, která servírovala jídlo v učitelské menze a která dělala dlouhý nos na učitele tím, že oblepovala svůj pult kýčovitými obrázky svých oblíbených světců. Vida, že jsem jediný konservativec, začal jsem přemýšlet,  jestli jsem učinil správné rozhodnutí, když jsem se dal na akademickou dráhu.

Birkbeck College – která vyrostla z Mechanics Institution založené Georgem Birkbeckem v roce 1823  – se zaměřovala na vzdělávání při zaměstnání. Přednášky tudíž začínaly až v šest hodin odpoledne a během dne bylo formálně volno. Využíval jsem ranních hodin ke studiu advokacie, chtěl jsem totiž nastoupit takovou dráhu, na níž by utopisté a rebelové neměli přednost. Nakonec jsem se advokacii nikdy nevěnoval a ze svých studií jsem měl  pouze intelektuální užitek – třebaže právě za ten jsem byl vždy velice vděčný. Právo je totiž na všech stranách omezeno skutečností a utopické vize v něm nemají místa. Navíc je anglické common law důkazem, že mezi legitimní a nelegitimní mocí je skutečný rozdíl  a že moc může existovat, aniž by utlačovala, a že autorita je živou silou lidského chování.  Anglické právo, jak jsem zjistil, je ta nejlepší odpověď Foucaltovi.

V té době jsem se přátelil převážně s literáty, a ti se vůbec nezajímali o politiku, natož o politiku konzervativního střihu. Jedinou výjimkou byl Hugh Frazer, parlamentní poslanec za konzervativní stranu, který se měl stát protikandidátem paní Thatcherové ve stranických volbách. Hugh byl poněkud nezvyklým konzervativcem ze staré patricijské školy, neboť se mu stávalo, že se občas probral z hlubokého bezvědomí své třídy a uvědomil si tu pohromu všude  kolem. Bylo to v roce 1974. Jeli jsme spolu vlakem z jeho domu ve Skotsku a rozhodli se, že vneseme nějaké myšlenky do politické strany, která dosud vděčila za svůj úspěch převážně tomu, že žádné myšlenky neměla. Hornická stávka právě donutila premiéra Edwarda Heathe opustit své křeslo a labouristická vláda Harolda Wilsona udržovala křehkou většinu v Dolní sněmovně. Heathova prohnanost, bezútěšná ponurost staré Labour Party a úpadek anglických institucí, to vše mě utvrzovalo v tom, že by konzervativci udělali lépe, kdyby mysleli více. Hugh, zdá se, mou myšlenku nesdílel. Pokud měl v té věci nějaký názor, pak spíše ten, že by konzervativci měli myslet méně. Protože však byl povahou dobrák, slíbil, že založí společnost, v níž se bude diskutovat o konzervativní filozofii na vysoké úrovni,  avšak jen tak vysoké, aby to neodrazovalo politiky.

Tak byla založena „Skupina pro konzervativní filozofii“, která pak existovala více než dvacet let. Zpočátku v ní přednášeli  mnozí z nejváženějších poválečných polických myslitelů, jako  Hayek, Oakeshott, Friedman a Elie Kedourie, ale  později, jak šla doba a jak konzervativní strana vplula do stojatých vod za časů Johna Majora, i naše skupina se postupně rozcházela. Jednou nebo dvakrát se přišla podívat i paní Thatcherová. To bylo také asi tak všechno, čím jsem kdy byl schopen ji ovlivnit. Ale mám-li být upřímný, vpadla do naší skupiny nevítaně a nevhod. Straníci pozbývali v přítomnosti své předsedkyně vědomí vlastní důstojnosti a zároveň i schopnost  rozpoznat, že onen ošuntělý akademik, který k nim právě promlouvá, jim má mnohem více co říci nežli tato paní, jejíž myšlenky, záliby a rozmary devótně studovali každý den. Tak či onak, měli jsme jen malý vliv na rozhodování konzervativní strany  a už vůbec žádný vliv v akademickém světě. Naše schůze navštěvovali  někteří řadoví poslanci, kteří příliš upřímně projevovali svá přesvědčení, takže nemohli očekávat postup,  dále někteří profesoři příliš  zarytí na to, aby se nechali poučit od druhých, a pak onen v nejvyšší míře kreativní a podceňovaný segment našeho intelektuálního života – tvrdé jádro přiopilých pravicových žurnalistů, jev v této zemi pravděpodobně neznámý, avšak u nás nesmírně důležitý. Tito geniální opilci navazovali na tradici založenou samotným doktorem Johnsonem. Dokázali náhle proměnit svůj opilecký hovor ve střízlivou moudrost. Učinil jsem objev, že alkohol je morálním srdcem konzervatismu: pomáhá lidem zalétat do minulosti, přemítat o budoucnosti a snášet přítomnost. A tak jsem po Eliotovi, Wittgensteinovi a Kantovi připočetl ještě Dionýsa k řadě svých největších intelektuálních mentorů.

Můj  politický vývoj  začal oněmi, jak se ukázalo víceméně marnými pokusy ovlivňovat Konzervativní stranu.  Avšak tento vývoj se nezavršil v Anglii. Završil se zde, v Praze a v Brně.

Nanejvýš fascinujícím, ale i hrůzným aspektem komunismu je jeho schopnost vykázat pravdu ze všech oblastí života a přinutit veškerou populaci k „životu ve lži“ – řečeno slovy Václava Havla.  George Orwell o tom napsal román, zároveň pronikavý i prorocký. Jen nemnozí Orwellovi čtenáři na Západě však věděli, jak se jeho proroctví naplnila ve Střední Evropě. Při mé první cestě do Československa v roce 1979 bylo pro mne největším zjevením vidět na vlastní oči situaci, v níž lidé mohli být kdykoli vymazáni z knihy dějin, v níž nebylo možné říkat pravdu a v níž Strana rozhodovala nejen o tom, co se stane zítra, ale i o tom, co se stalo dnes, včera i ještě dříve, než se narodili její funkcionáři.

Dokud jsem nenavštívil tuto zemi, znal jsem komunismus pouze a jenom teoreticky. To, co jsem o něm četl, se mi nemohlo líbit, a krom toho jsem se stavěl nepřátelsky ke všem socialistickým idejím rovnosti a státního dirigismu, které jsem už znal z Francie a Anglie. Ale nevěděl jsem nic o tom, jaké je to žít v komunismu, nic o každodenním ponižování, o ztrátě lidské důstojnosti těch, kterým byly všechny cesty ke svobodnému projevu uzavřeny. A pokud jde o Československo, znal jsem je pouze z toho, co jsem vyposlouchal z hudby této země, zvláště ze Smetany, Dvořáka a Janáčka. K těm třem cítím velikou vděčnost a nekonečný dluh za štěstí, které mi jejich hudba přinesla. Samozřejmě, že jsem četl také Kafku a Haška – ale ti patřili do jiného světa, světa umírajícího mocnářství, a teprve s odstupem jsem byl schopen vidět, že to byli také proroci, kteří nepopisovali pouze přítomnost, nýbrž i budoucnost svého města.

Požádali mne, abych promluvil na jednom bytovém semináři v Praze. Organizoval jej pražský filozof Julius Tomin. Bylo mi řečeno, že seminář se schází pravidelně, že v něm budu vítán a že na mne lidé opravdu čekají. Došel jsem tam tichými a opuštěným ulicemi, v nichž postávalo jen pár lidí jako by pověřených nějakým zlověstným posláním a kde hesla a symboly Strany znetvořovaly každý dům. Vešel jsem do činžovního domu a vystupoval po prázdném schodišti. Všude viselo ve vzduchu napjaté ticho plné očekávání, jako by byl vyhlášen vzdušný poplach a město se skrylo před svou vlastní zkázou. Přede dveřmi bytu jsem narazil na dva policisty. Když jsem zazvonil na zvonek, zadrželi mne a požádali, abych se legitimoval. V tom ze dveří vyšel doktor Tomin a následovala ostrá výměna názorů, během níž mne tlačili pryč dolů po schodech. Ale hádka pokračovala a mně se podařilo protlačit se kolem strážců a dostat se do bytu. Bylo tu plno lidí a stejně napjaté ticho. Uvědomil jsem si, že šlo vskutku o  vzdušný poplach a narušitelem vzdušného prostoru státu jsem byl já sám. V místnosti bylo něco jako decimovaný zbytek pražské inteligence – staří profesoři v zašlých vestách; dlouhovlasí básníci; studenti svěžích tváří, kteří se nedostali na školy pro politické „zločiny“ svých rodičů; kněží a řeholníci v civilním oděvu; spisovatelé a teologové; jeden, co vypadal jako rabín, a dokonce jeden psychoanalytik. A na každém z nich jsem viděl známky strádání, které mírnila naděje; a také palčivou touhu po znamení, že se najde někdo, kdo jim pomůže. Zjistil jsem, že všichni mají stejné povolání: dělají topiče. Někteří topili v kotlích nemocnic, jiní v činžovních domech, jiný zas na nádraží, jiný v nějaké škole. Někteří topili i tam, kde nebyl žádný kotel a tento imaginární kotel se pro mne stal výstižným symbolem komunistického hospodářství.

Takové bylo moje první setkání s takzvanými disidenty; tedy s lidmi, kteří se k mému překvapení  měli později stát prvními demokraticky zvolenými zástupci v polistopadovém Československu. K těmto lidem jsem hned přilnul. Na ničem jim tak nezáleželo jako na zachování svébytné národní kultury.  Protože neměli možnost polepšit si po stránce materiální ani profesní, meditovali celé dny o své zemi a o její minulosti a o velkých otázkách českých dějin, jimiž se Čechové zaobírali již od dob Palackého. Nikdo z nich nesměl publikovat a politická moc se snažila před světem zakrýt, že vůbec existují. Měli být beze stopy vymazáni  z knihy dějin. Proto si disidenti tak pronikavě uvědomovali, jakou hodnotu má paměť. Jejich životy byly vyplněny vzpomínáním, které Platón nazývá anamnésis: usilovným vybavováním zapomenutých věcí. Jejich dojímavá snaha mne rázem přiměla k tomu, abych se s nimi spojil a abych udělal něco, aby se o nich svět dozvěděl. Vždyť jejich situace se v mnohém podobala mé vlastní. Jako otevřený konzervativec jsem byl ostrakizován z anglické akademické společnosti. Vysloužil jsem si poučení, že jakýkoli pokus bránit národní kulturu je považován za zločin proti nastupujícímu sociálnímu řádu. Doma jsem byl zařazen mezi  nepřátele nové, takzvané multikulturní společnosti – což je jen jiný název pro společnost bez kultury.

V této době ve mně novou naději probudili lidé, které jsem potkal zde v Brně. Byl to neohrožený a zapálený  Petr Oslzlý,  jemuž Divadlo na provázku sloužilo jako clona, za níž kryl mnoho našich utajených či poloutajených seminářů. Dále Jiří Müller a jeho žena Broňa, jejíž nedávný skon nás obral o nenahraditelný pramen síly a soucítění. Když se mi podařilo získat důvěru manželů Müllerových, vstoupil jsem do jiného světa, světa katakomb, kde obětní dary neoficiální kultury spočívaly mezi svatostánky hrdinů a světců. Jen prostřednictvím Jiřího se mohli vysokoškolští profesoři ze Západu stýkat a radit se svými českými kolegy v podzemí, jeho prostřednictvím západní ekologové sdíleli výsledky svého výzkumu se svými zdejšími umlčenými protějšky, soudci poskytovali právní rady obětem strany a vlády, zdejší umělci a spisovatelé budovali spojení se Západem a experti poskytovali své znalosti pro anti-komunistickou věc. Jen Jiří sám vždy zůstával ve skrytosti. Jen málo z těch, které svedl dohromady, jej někdy poznalo, a ještě méně bylo těch, kteří věděli o všem, co dělá. Rozhodl jsem se napodobit jeho metodu jak nejlépe budu moci a spolu s mnoha utajenými spolupracovníky jsme založili to, co se nakonec stalo nejefektivnějším ze všech pokusů o vytvoření podzemní univerzity v komunistické Evropě – se svými samizdatovými publikacemi, s pašováním knih, s učleněným studijním programem k závažným tématům, ba dokonce i se zkouškami, které vedly k titulu udělovanému Cambridgskou univerzitou. Naši kolegové z Nadace Jana Husa se stejnou měrou zasloužili o tento úspěch a neméně její první oficiální ředitel, Mikin Pospíšil. Je úžasné že Nadace stále existuje, vždyť to kdysi byla první dobročinná organizace na Moravě zaregistrovaná.

Česká republika byla první z bývalých komunistických zemí, která se vrátila k politickému normálu.  Nikdo nechce zastírat, že je tu spousta problémů; země bez problémů je zemí bez života. Ale odehrálo se tu něco, co skýtá naději těm, kdo v komunismu právem viděli dílo ďáblovo. S čapkovským přijetím lidské nedokonalosti a obyčejnosti se Češi postavili k nové situaci se stejnou ironií jako ke staré. Nečekali mnoho, ale zároveň si byli vědomi nových možností a rozpoznali, že mají před sebou příležitost, kterou se nesmějí bát využít. Sametová revoluce umožnila, že se znovu objevil Čapkův „obyčejný člověk“. A tato podivuhodná bytost dokázala zachránit něco z onoho dědictví předků, které zaslepení fanatici totalitního státu, kteří neznali než budovatelské nadšení, odvrhli a zničili.

Myslím, že to, co vám umožnilo zachránit něco z Vaší minulosti, byla ona skutečně vzdělaná přeživší elita, a spolu s ní vysoká kultura a  umění dívat se na svět s fantazií, v němž Češi odedávna vynikali. Vzdělaná elita přežila jako topiči, při obsluze svých imaginárních kotlů, a někdy také ve věznicích. Ale nikdy nepřišla o svůj respekt k mladým lidem a nikdy se nevzdala úsilí předat jim kulturu své země. Byla totiž hluboce anti-revoluční; dokázala se „přiznávat k dějinám“, jak to vyjádřil Jan Patočka. Když se jeden z těchto disidentů stal později prezidentem, převzal roli, kterou mu kdysi připravil Masaryk; roli filozofa nad politiky, jehož úkolem je posilovat národní jednotu a totožnost. Havlova role by nebyla možná bez hospodářského zlepšení, které dalo důvěru obyčejnému člověku. Za tento úspěch sám nemohl, neměl ani ponětí, jak ho dosáhnout. Byla to však občanská a národní hrdost dnešních Čechů, která je rovněž jeho dílem a dílem všech těch topičů, kterým jsem měl tu výsadu pomáhat v ponurých časech takzvané normalizace.

Není žádným objevem, že česká identita vychází z vysoké národní kultury. Sám císař Karel IV. v tom byl vzorem a podaroval tuto zemi hlavním městem, které se směle vyrovná jiným evropským metropolím. Obrození češtiny bylo dílem básníků a jazykozpytců a českou identitu, která se rozvíjela v devatenáctém století, mocněji utvářela díla Smetanova a Dvořákova nežli industrializace, která přinesla bohatství městu i venkovu. Ne náhodou byl první prezident Československé republiky zároveň význačný intelektuál a ne náhodou i dnes Češi mezinárodně vynikají díly svých spisovatelů a hudebních skladatelů. Neměli bychom zapomínat, že největší zjevy soumraku rakouské kultury mají české kořeny, třebaže hovořili německy: tím myslím zjevy jako Rilke, Kafka a Musil, Freud nebo Husserl, ale také Mahler. Neměli bychom brát na lehkou váhu ani vliv architektury. Válečná zkáza, která zničila dílo   evropské architektury v Německu či Polsku, měla nedozírné následky na psychologii těchto národů. U  Němců vymizelo ponětí o tom, co je to město, vyjma představy místa, kde je možno vydělat co nejvíce peněz, a nejinak je tomu i v Polsku. Tady v České republice přetrvala určitá hrdost na vlastní město, což mimo Itálii sotva někde najdeme, a Brno je toho dobrým příkladem.

Události roku devětaosmdesátého přišly náhle;  avšak připravovaly se už dlouho. Proces osvobozování začal už v roce šedesát osm a znovu v roce sedmdesát sedm. Charta 77 byla hlasem oněch topičů z podzemí, kteří připomínali lidem jejich kulturní minulost. Jejím prvním mluvčím byl filozof  - Jan Patočka – který se brzy stal mučedníkem pravdy  – podle staré české tradice. Obyčejný člověk nikdy nečetl Patočku, jehož spisy nejsou právě ukázkou snadné češtiny, spíše se čtou jako překlady z němčiny. Nicméně je pravda, třebaže je to zvláštní, že právě Patočka má zásluhu na tom, že obyčejný člověk dnes může žít svobodně.  Patočka totiž probudil víru mladých, kteří jej obklopovali, mezi nimi i Václava Havla, v hodnotu kultury jejich země. Patočka podal pronikavou analýzu komunismu a škod, které páchá na lidské duši. Ale největší Patočkovou zásluhou je to, že dal svůj hlas alternativě. Komunismus vytáhl do boje za zničení přirozeného světa – světa lidské odpovědnosti a vztahů založených na svobodném souhlasu, kompromisu a společných dějinách. Na místě přirozeného světa vystavěl komunismus pseudovědeckou fantazii, v níž je lidskost vržena do stroje na výrobu dějin a rozdrcena na padrť. Není naším úkolem vyměnit komunismus za nějaký jiný systém, ani přijmout nějakou jinou vědeckou teorii dějin anebo jinou totální, vše vysvětlující explanaci lidského údělu. Naším úkolem je dnes obnova přirozeného světa – světa, který vytváříme našimi  slovy, úsměvy a gesty, když z nás promlouvá síla přirozeného lidského zájmu.  Tento přirozený svět dokonale vyjadřuje česká kultura v duchu Leoše Janáčka a Karla Čapka. Nabízí vizi společnosti, která vzniká spontánně všude tam, kde lidé vidí v druhých lidech lidi, a ne části monstrózního stroje.  Když budeme pěstovat svoji kulturu a budeme se chovat šetrně k odkazu naší historie,  znovu objevíme svět, který je naším světem a který se nám komunismus snažil vzít  -  ale marně.

Takové je poselství Jana Patočky. Díky oběti, kterou přinesl, je předal mladší generaci. A tato poklidná vize přirozeného světa pak vyzařovala z prezidenta Havla  v prvních svobodných letech a předávala naději a sílu nové společnosti. Věřím, že kdyby nebylo bývalo těch imaginárních kotlů, nebyl by český národ žil tak, jak žije dnes.

A tak se – díky mé zkušenosti s českou kulturou - můj politický vývoj uzavřel v dokonalém kruhu. Stal jsem se konzervativcem z lásky k národní kultuře. A protože jsem byl konzervativní, táhlo mne to sem k vám, kde nebyl jiný zdroj smyslu krom zakázané národní kultury. Zde jsem našel místo, kde lidé jako já mohli sehrát důležitou roli a kde se duševní život zdál být tím nejdůležitějším. A tak třebaže Češi nemají rádi nálepku „konzervativismu“, myslím, že mají velice konzervativní kulturu, prosycenou duchem místa a vědomím toho, že přirozené vztahy a drobná práce  pro společnost jsou důležitější než ony utopie, které bohužel tak často ohrožovaly svět.

To neznamená, že se Češi nemohou mýlit. Snad proto, že jsou v nejhlubší podstatě nedůvěřiví, někdy důvěřují i nedůvěřují na nesprávných místech. Ve třicátých letech vkládali nemístnou důvěru do francouzsko-britského spojenectví. A dnes zase mylně důvěřují francouzsko-německému spiknutí. Jen o jednom bych rád věřil, že mu Češi důvěřovali právem – mám na mysli jejich překvapivou důvěru, kterou prokazují mně samému.  A tak vám všem chci na závěr své řeči ze srdce poděkovat.

Přeložil Petr Osolsobě

Více článků

Přehled všech článků

Používáte starou verzi internetového prohlížeče. Doporučujeme aktualizovat Váš prohlížeč na nejnovější verzi.

Další info