Vídeň v posledním únorovém víkendu otevřela dveře každodennosti: do Otto Mauer Zentrum přijeli badatelé z celé Evropy, aby zkoumali, jak estetika proniká atmosférami a identitami napříč rozmanitými kulturami. Cílem setkání bylo rozehrát dialog mezi etikou, environmentální citlivostí a kulturní praxí všedního dne. Konference byla zároveň jubilejním 10. vídeňským fórem pro mezikulturní filozofii, které programově kladlo důraz na to, že „všednost“ není univerzální samozřejmost, nýbrž historicky a kulturně podmíněný způsob strukturování životní zkušenosti.
Úvodní den se nesl v japonském duchu. Keynote příspěvek Aesthetic Challenges to Consumerism filozofky Yuriko Saito otevřel téma každodennosti a navázal na animistické a šintoistické praxe péče o věci (kuyō), v nichž se předměty každodenní potřeby nevnímají jako jednorázové spotřební „kusy“, nýbrž jako spolehliví společníci s nárokem na úctu.
Jako nosné východisko se v pátečním programu konference profiloval především koncept wabi-sabi, přes nějž se přemýšlelo o pomíjivosti, jednoduchosti i produktivní nedokonalosti ve vztahu k péči o věci a etické odpovědnosti. Tento koncept kreativně interpretovala například Francesca Greco, která tradiční japonský čajový ceremoniál vysvětlila jako model kruhové relationality mezi estetikou a každodenností. Nešlo o pohled na rituál v rámci starých a vzácných tradic, ale o rituál „labor of perception“, který inklinuje k pěstování pozornosti k rytmu pohybů, k neokázalé nedokonalosti a k tomu, jak se jednání a vnímání protínají v situaci, kde člověk snadno „zapomene, že pije čaj“, protože je nesen onou atmosférou.
Interkulturní perspektiva však neskončila jen u Japonska. Sobotní program se věnoval příspěvkům zaměřeným na širší kulturní témata a otevřel jej profesor Arto Haapala výstupem Aesthetics of the Ordinary and the Everyday. Z existenciální fenomenologie vyložil, že jsme bytostmi ve světě, jejichž identita se formuje v opakujících se strukturách všedního dne. Obyčejné se neukazuje jako absence výjimečného, nýbrž jako proces proměny neznámého ve známé, nepravidelného v pravidelné. Právě v této proměně se pak konstituují estetické kvality i sdílené „atmosféry“, k nimž patříme ještě dříve, než je dokážeme pojmenovat. Haapala tak srozumitelně propojil Heideggerovu ontologii „být ve světě“ (Dasein) s estetikou atmosfér.
Kulturně utvářeným rutinám, návykům, rituálům i jejich významům se věnoval příspěvek Leo Marka s názvem A Faint Frame: The Aesthetics of Swedish Fika and the Question of Its Uniqueness, jež představil všední kávové zastavení nikoli jako rituál či performanci, ale jako scénář s „jemným rámem“, který dočasně pozastaví jiné cíle a vyznačí specificky estetickou situaci sdíleného času. Varování před brandingem, komercionalizací a kulturní homogenizací zde znamenalo důraz na to, že unikát švédské tradice „fika“ nevzniká v izolaci od globální kávové kultury, ale spíše v konstelaci míst, postojů a očekávání.
Mimořádně podnětný byl i příspěvek doktorky Lenky Lee z Filozofické fakulty MU, který propojil estetiku pozornosti s environmentální filozofií a interspecies studii na příkladu středoevropského včelařství. Konkrétně estetická zkušenost se zde ukázala jako tělesná, situační a vztahová. Samotný rytmus, hučení úlu a pravidelnost péče strukturují teritorium a koordinují časy i prostory. Zajímavým horizontem byla redistribuce autorství: umělecká praxe se rodí v jakési „spolutvorbě“ s nelidskými aktéry. Zmíněná spolupráce s malířem a včelařem Janem Karpíškem ukázala, že ono naladění může být produktivnější než kontrola a že ornamentální vrstvení bezeslovní „harmonie“ nemusí být útěkem od reality, nýbrž způsobem, jak ji nově zorganizovat.
Z hlediska oboru estetiky potvrdilo vídeňské setkání dvě zásadní teze. Zaprvé, každodennost není marginální, ale konstitutivní: jako prostor, kde se protíná estetika s etikou péče, udržitelností a environmentální odpovědností, nabízí přesné analytické nástroje k debatám, které dnes nemůžeme vést jen v jazyce „vysokého“ umění. Zadruhé můžeme konstatovat, že interkulturní perspektiva nevyzývá k roztříštění na relativismy, ale k trpělivému srovnávání rámců, v nichž se estetické zkušenosti rodí, sdílí a proměňují. Od japonské kruhové relationality přes skandinávské „faint frames“ až po středoevropské laboratoře pozornosti v krajině lidí a včel. Právě v takto nastaveném poli je možné znovu promyslet otázky identity, atmosféry a hodnoty obyčejného bez toho, aby se vytratila profesionalita i hravá zvědavost, která zůstává základním stavebním kamenem filosofické práce.
Celkově konference nastínila, že estetika všedního dne není druhořadým segmentem oproti estetice umění, ale plodným výzkumným polem, které přináší přesvědčivé konceptualizace i konkrétní případové studie: od čajového obřadu přes organizaci prostoru až po včelařství. Konference tedy opět připomněla, že estetické kvality se formují v praxi – v tom, jak věci užíváme, obýváme a sdílíme – a že právě zde se kalibruje naše citlivost k druhým, lidským i nelidským.
Zpracováno pro kolegy ze Semináře estetiky FF MU; text vychází z konferenčních materiálů a osobních poznámek z jednání.
Andrea Polnická, Kateřina Kalousová
